Smrt osmadvacetileté laborantky Darji Šipilovové z Irkutského protimorového výzkumného ústavu Sibiře a Dálného východu znovu vyvolala otázky kolem toho, jak Rusko informuje o nákazách a katastrofách. Zemřela 2. října v nemocnici v Šelechově. Úřady oznámily, že měla těžký zápal plic „neznámého původu“, a tvrdí, že testy neprokázaly souvislost s nebezpečnými patogeny, s nimiž mohla přijít do styku v práci. Rospotrebnadzor informoval Světovou zdravotnickou organizaci, že v Irkutské oblasti nebyl zaznamenán žádný případ moru.
WHO požádala Rusko o další informace o příčině zápalu plic, patogenu, který vedl k mimořádným protiepidemickým opatřením, i o zprávách, že onemocněl také druhý zaměstnanec. Mor u Šipilovové potvrzen nebyl a v tuto chvíli neexistuje důkaz, že by zemřela na mor. Přesto její smrt připomněla předchozí případy, kdy oficiální vysvětlení událostí neodpovídala tomu, co vyšlo najevo později.
Na konci prosince 1959 se sovětský výtvarník Alexej Kokorekin vrátil z Indie, onemocněl a krátce nato zemřel. Lékaři dlouho nevěděli proč. Nakonec zjistili, že šlo o pravé neštovice, které Sovětský svaz považoval za vymýcené.
KGB začala dohledávat všechny, s nimiž mohl Kokorekin přijít do kontaktu, a tisíce lidí skončily v izolaci. Jeden z jeho kontaktů už byl v letadle Aeroflotu do Paříže; letoun dostal příkaz otočit se a vrátit do Moskvy. Úřady omezily cestování do metropole i z ní a tisíce zdravotníků vyrazily do ulic. Během rozsáhlé očkovací akce dostaly vakcínu miliony lidí v Moskvě a okolí.
Zahraniční média si zásahu všimla, sovětská státní média však mlčela. Epidemie byla zastavena během 44 dnů. Potvrzeno bylo 46 případů a zemřeli tři lidé. Sovětská veřejnost se skutečné podrobnosti dozvídala až o mnoho let později.
Další případ se odehrál v roce 1971 u Aralského jezera. Na přísně střeženém ostrově Vozrožděnija Sověti testovali biologickou zbraň založenou na viru pravých neštovic. Výzkumná loď se dostala příliš blízko k oblaku infekčních částic rozptýlených při testu a nakazila se jedna z členek posádky, mořská bioložka.
Nákaza se následně dostala do Aralsku na území dnešního Kazachstánu. Onemocnělo deset lidí a tři zemřeli. Město skončilo v karanténě a během několika dní bylo naočkováno více než 40 tisíc lidí. O skutečné příčině nákazy se obyvatelé Sovětského svazu nedozvěděli. Příběh se dostal do širšího povědomí až v roce 2002, kdy američtí výzkumníci zveřejnili informace ze starých sovětských archivů.
Dne 2. dubna 1979 došlo v tajném zařízení na výrobu biologických zbraní ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu, k fatální chybě: pracovník nevyměnil vadný filtr ventilace. Do ovzduší unikly smrtelně nebezpečné spory antraxu a zemřelo nejméně 68 lidí.
Sovětské úřady popíraly, že by došlo k havárii v tajné laboratoři, a tvrdily, že se lidé nakazili kontaminovaným masem z tržiště. KGB se snažila skutečné okolnosti utajit a zabavovala i zdravotnickou dokumentaci. Pravda mohla naplno vyjít najevo až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Za prezidenta Borise Jelcina Moskva nakonec připustila, že epidemii způsobil únik z vojenského zařízení.
Nejznámější příklad sovětského utajování přišel 26. dubna 1986, kdy ve čtvrtém bloku černobylské jaderné elektrárny explodoval reaktor. Do ovzduší uniklo velké množství radioaktivních látek a mrak zamířil nad Evropu. Sovětské úřady mlčely. Když zvýšenou radiaci zaznamenali ve Švédsku a začali pátrat po jejím původu, Moskva zpočátku popírala, že se stala jaderná havárie.
Lidé žili dál jen několik kilometrů od zničeného reaktoru. Na evakuaci nedaleké Pripjati čekali 36 hodin. Pět dní po výbuchu vyšly v Kyjevě desetitisíce lidí na tradiční prvomájový průvod, přestože nad oblastí stále hrozil radioaktivní spad. Úřady později cenzurovaly zdravotnická data i údaje o obětech. Bezprostředně po havárii zemřely desítky pracovníků elektrárny a hasičů; další následky ozáření se projevovaly v následujících letech. Černobyl se stal symbolem jaderné katastrofy i toho, kam může vést státní posedlost utajováním.
Pochybnosti o ruských údajích se objevily také během pandemie covidu-19. Nezávislá ruská i zahraniční média upozorňovala, že skutečný počet obětí může být výrazně vyšší, než Moskva přiznávala. Jedním z varovných signálů byl prudký nárůst celkové úmrtnosti. Ruské úřady tato tvrzení označovaly za součást západní dezinformační kampaně a popíraly zprávy o nedostatku ochranných pomůcek či problémech s protiepidemickými opatřeními v nemocnicích. Někteří zdravotníci tvrdili, že jim za veřejnou kritiku hrozilo propuštění, nebo dokonce trestní stíhání.
V roce 2020 Rusko zavedlo tresty za šíření „nepravdivých informací“ o hrozbách pro veřejnou bezpečnost. Na začátku roku 2022 úřady evidovaly přes 338 tisíc úmrtí na covid. Rosstat, ruský statistický úřad používající širší způsob započítávání, uváděl za období od dubna 2020 do prosince 2021 celkem 681 100 úmrtí spojených s koronavirem. Rozdíl činil stovky tisíc lidí.
Americká politoložka Judy Twigg popsala paradox ruské kontroly informací takto: „Systém dokáže lidi umlčet, ale není dostatečně schopný na to, aby všechno koordinoval. Výsledkem proto není jednotná falešná verze událostí, ale rozpory.“
Právě rozpory jsou nyní vidět i kolem smrti Šipilovové. Ruské úřady tvrdí, že žádný případ moru nebyl potvrzen. Zatím není důkaz, že laborantka zemřela na mor, WHO však žádá podrobnější vysvětlení jejího onemocnění i přijatých opatření.